Hyperaktivní čtení braku: Proč se nimrat v krátkých větách, i když jsi mladistvý intelektuál

Objevila jsem studnici moudrosti jménem Stopy hrůzy. Tahle edice děsivých příběhů u nás vycházela v devadesátých letech, atmosférou ale zavádí spíš do amerických let osmdesátých a obvykle přímo na to nejhorší místo ze všech — státní střední školy. Občas je tam paranormální aktivita, jindy zlí lidé. Prostě klasická puberta.

Moje devadesátkové mládí Stopy hrůzy minuly obloukem, ale nedávno jsem zjistila, že byly důležitým artefaktem dospívání. Logicky jsem se cítila ochuzená. Vydala jsem se na průzkum. Doma mi z Knihobotu přistál jeden výtisk čísla 84 ze série Prokletá škola od A. Halla. Pozornému čtenáři neunikne první spoiler hned na popředí obálky: Zaplať za minulost… nebo zemřeš! a kdyby se náhodou obával zápletky, může si ji celou přečíst, když knížku otočí.

Guilty pleasure se vzdělávacím potenciálem

Hned po třetí kapitole jsem se začetla a nemohla odtrhnout. První dvě teda v mém antikvárním úlovku chyběly, což nic neovlivnilo. Oči přirozeně klouzaly po řádcích, pitomých rozhovorech a rádoby tajuplných okamžicích.

Něco na tom textu bylo. A teď nemyslím typografické chyby. Proč se to tak dobře čte, i když mě dej vůbec nezajímá?

  • jednoduché krátké věty

  • věty na sebe plynule navazují

  • jazyk je prostý — někdy tak moc, že se jedno slovo na dvojstránce dvacetkrát zopakuje

  • slovesa v textu jsou obvykle v činném rodě

  • pomocí dialogů a introspekce postav se všechno dovysvětlí

Krátké věty do každého textu!

Setkávám se s dojmem, že umět psát se rovná psát dlouhé věty. To je hloupost. Umět psát znamená předat psanou řečí to, co chci sdělit (s různou mírou svobody pro čtenáře).

Délka vět je pouze nástroj, který k tomu můžeš a nemusíš použít — záleží na tom, čeho chceš docílit.

Když chceš, aby čtenář rychle pochopil sdělení, napiš ho jasně a krátce. Když chceš, aby něco udělal, vyzvi ho k tomu. Když ho chceš ztratit v informacích, schovat do slov a nepustit, vytvořit hutnou a tíživou atmosféru, můžeš to udělat pomocí dlouhých vět. Ale musíš si dát pozor, aby ses do nich sám nezamotal.

Podle potřeb můžeš tyhle dva nástroje střídat a tím děj zpomalovat a zase zrychlovat.

Krátké věty se také lépe píšou. Snižují riziko, že dáš někam špatně čárky.

Stejně tak je to se slovy. Každé má svůj vlastní význam, ale tím, jak je běžně používáš, pro tebe mají ještě různé zabarvení (nebo, ehm, konotaci). Třeba takové ale a jeho synonymum (a)však působí odlišně: zatímco ale je obvyklé a říkáme ho pořád, (a)však je jaksi vznešenější a neotřelé. Někdo po (a)však sáhne, když chce vytvořit dojem vybraného jazyka. Ale hodí se i v případech, kde je ale v textu mnohokrát, nebo abys vytvořil určitý rytmus vět, kde by se ale nehodilo.

Jak číst hyperaktivně

Díky svojí jednoduchosti jsou Stopy hrůzy (nebo jakákoli směšná kniha, co máš po ruce) ideální pomůcka pro pisálky. Krom inspirativního zřídla krátkých vět se z něj dá udělat i cvičebnice. Sleduj:

Jak autor pracuje se slovesy: Vem si ke knížce papír a zapiš každé sloveso, které se objevuje za citací. (Vyjekl, volal, ušklíbl se, dodal, přihodil, přisadil, prosil, zalhal…) Stačí jen listovat a zapisovat. Co ti tahle slova říkají o atmosféře a ději, i když čteš jenom slovesa? A napadlo by tě, že jich je taková variace a každé naznačuje něco jiného?

Jak autor manipuluje se čtenářem: Když už ta slovesa vypisuješ, koukej, s jakými postavami se různá slova obvykle pojí. Některá jsou spíš pozitivně, jiná negativně zabarvená… Co ti to o postavách říká?

Jak autor naznačuje: Přečti si první čtvrtinu a poznamenej si každý moment, který ti přijde podezřelý. Takový ten detail, který se později ukáže jako důležitý. Všímej si detailů. Pak papír odlož a začti se. Kolikrát to vyšlo? Ideálně vždycky a možná ti jich ještě pár uniklo :-)

Jak to autora asi napadlo: Článek se neobešel bez sarkasmu, přesto má tahle béčková literatura co nabídnout i dlouho po svém datu spotřeby. Mně se nejvíc líbí, že i když mají příběhy hloupoučkou zápletku, nevadí to. Dospívající po celém světě je milovali. Na české Wikipedii jsem se dočetla (je to bez zdroje, což je k tématu příznačné), že jeden z publikovaných autorů edice, R. L. Stine, mimo jiné radí: „Pokud toužíte stát se spisovatelem, nebojte se o čemkoli co vás napadne napsat.“ Sice tam chybí čárky, ale i tak s ním plně souhlasím. Prostě piš.

Buď se mnou v kontaktu třeba na Twitteru, Facebooku nebo Instagramu.