Poslední případ Aleše Líbala

„Ty jo, myslíš, že sou pravý?“ žasl David.

„Nejsou. Vypadají divně, to vidím hned.“

„Kde to vidíš? Mně přijdou skvělý. Určitě jsou pravý,“ rozplýval se dál David. Mirka se jen tajemně usmívala. David pro ni měl slabost.

„Tak je zkus, Aleši. Lízni si taky,“ pobídla šestnáctiletá dívka svého mladšího bratra.

Aleš nenuceně zamířil prstem do zavařovačky a znalecky ho olízl. „Dobrý pokus. Ale nejsou pravá. Spíš kupovaná z nějakého obchodu se zdravou výživou, že? Cítím stévii.“

„Tsss, to si myslíš, že bych jako nemohla dělat zdravý povidla? Našla jsem si recept na internetu, proč by ne! No dobře, no. Ale stály víc než ty naše!“ Mirka nesnášela, když ji Aleš odhalil. Vždy rozeznal pravá domácí povidla od těch z obchodu. A ty její pravá domácí měla vždy nějakou chybu. Moc sladký, moc kyselý, nebo dokonce zatuchlý jak ponožky. „Měla bys přestat kouřit. Pak bys třeba rozeznala chutě, Miruno,“ řekl jí nedávno. Na truc se naučila kouřit pořádně a začala šlukovat.

„Běž pryč, Miruno. Řeknu tátovi, že utrácíš kapesné za cigarety.“ Mirka otočila oči v sloup a odkráčela do svého pokoje. David za ní zíral s otevřenou pusou. Aleš si povzdychl. Není nic hezkého na tom, když se váš nejlepší kamarád zamiluje do vašeho nejhoršího nepřítele a odmítá z toho už čtyři roky vyrůst. „Hm. Chceš se mnou vůbec dnes jít? Do večera musím obejít hodně domů.“

David se rázem vrátil do reality. „No jasně, vole. To bude skvělý. Stejně máš nejlepší práci na světě.“

„Už jsem ti vysvětloval, že to není skutečná práce.“ Tohle celé vymyslela Alešova babička hned, jak se naučil obstojně psát. Pasovala ho na kontrolora chuti domácích povidel a kuchyň s jídelnou byla jeho kancelář. Zaprvé musel zapisovat všechny babiččiny recepty a odchylky, zadruhé musel ochutnávat švestky i hotová povidla. Když se naučil základní počty, musel přepočítávat poměry mezi ingrediencemi, aby cukr, ocet a koření nikdy nepřekročily babičkou povolené množství.

Povidla byla u Líbalů prostě velké téma. Do pečení pravidelné sklizně se zapojovala celá rodina a tak bylo důležité udržovat v receptech pořádek. Na jejich lahodná povidla čekala na podzim celá Bystřice. Když už byla většina objednávek hotová, vypravil se malý Aleš s malým vozíkem plným zavařovaček na procházku městem ruku v ruce na střídačku s babičkou a s maminkou a na konci dne se vraceli s plnou peněženkou a plní nových zážitků a novinek od sousedů. Chvíli před Alešovými jedenáctými narozeninami babička odešla do nebe a tak se stala letos poprvé ředitelem jejich domácího povidlářství maminka. Chlapec teď před začátkem pečení musel obejít co nejvíce sousedů, aby zjistil, kolik sklenic se odkoupí. Měl v tom systém.

Vytiskl si jednoduchou tabulku se jménem rodiny a číslem domu a vedle nechal dost místa pro čárky. Jedna čárka, jedna sklenice pro dvě deci domácích povidel. Sklenice stála letos sto dvacet korun. Bylo to trochu víc než za babičky, ale bez ní to bylo celé těžší a navíc jejich povidla byla vyhlášená a donášku měli stále v ceně, takže lidé si určitě rádi pár korun připlatí.

Babička Alešovi chyběla. Byla to nejlepší cukrářka v kraji, alespoň to říkal děda, když ještě žil. Rád na ni vzpomínal a měl trochu výčitky, že na pohřbu vůbec neplakal. Nechtěl vypadat jako dítě. David brečel, i když to jeho babička vlastně nebyla. Kamarád byl mladší jen o dva dny, ale někdy se Alešovi zdálo, že se chová jako třeťák.

Během cesty David pořád do něčeho kopal. Do kaštanů, do zídky, do Aleše, do plotu (pěkně se lekl, když na něj vyskočil Houbalův vlčák). Nakonec to už nadějný prodavač povidel nevydržel. „Nebuď vůl, ty… vole! Musíš se pořád tlemit a kopat do mě?“

Davidovi dál trochu cukaly koutky, ale pohled sklopil do země. Nebyla vlastně ani úplná pravda, že Aleše rozčiloval kamarád. Ten důvod byl vážnější. Něco bylo špatně. Byli v polovině třetí ulice a povidla si zatím objednaly jen dvě rodiny. Kluci se několikrát podivovali, proč většina dospělých letos odmítla, ale nikdo z nich jim zatím nedal odpověď. Aleš se začínal bát, že tentokrát nebude dost peněz na hezké Vánoce. Dokonce ho napadlo, že třeba sousedi nechtějí jíst maminčina povidla, ale maminku přece mají všichni rádi. A třeba je povidlové dětství už nadobro ztracené.

Když se začalo stmívat, byl to signál, že je povidlové putování u konce. „Zkusíme ještě Strakovou. To je teta přes koleno, ta si určitě vezme,“ zavelel optimisticky starší kamarád a vyrazil ke zvonku.

Ale ani Straková situaci nezachránila. Příbuzná jim ovšem ukázala nepříjemnou pravdu: v obchodě se prodávají povidla za dvacet až čtyřicet korun. Nejsou sice tak dobrá, ale když je dobré těsto, tak to tolik nevadí. Za sto dvacet korun by si koupila tak možná slivovici, ale rozhodně ne trochu povidel. Kluci si nebyli úplně jistí, o čem to mluvila, ale jejich prázdný zápis objednávek zněl jasně. Rozloučili se spolu na rozcestí u kostela a Aleš se tvářil po zbytek večera ztrápeně, než z něj táta dostal důvod.

„Možná, že teta Straková nemá zas tak hloupý nápad,“ usmála se maminka. „Švestek na to máme dost. Stejně jsme je nikdy nezpracovali všechny a dávali je pak Hrdinům. Tak letos můžeme pálit sami.“

„Pálit? Proč byste chtěli zapalovat švestky?“ divil se Aleš, ale rodiče mu už dávno nevěnovali pozornost.

„To je pravda. Nebude z toho sice tolik lahví, kolik bys měla povidel, ale aspoň se s tím nebudeš muset trápit a v palírně to udělají za tebe. Něco prodáme a rozdáme k Vánocům. Jednu si necháme pro sebe,“ usmál se tatínek. „Proč nás to nenapadlo dřív?“

„To máma byla proti. Nesmělo jí to přejít přes práh. Pamatuješ, jak můj táta… ale to už je dávno… Co ty tu pořád sedíš. Zítra máš přece školu. Tak do hajan!“

Hlavní kontrolor kvality povidel poslušně zamířil do postele. Ještě než usnul, napsal radši Davidovi zprávu: musiš zjistit co je to slivovnice rodice o tom pořád mluví

„Zkusil jsem to ve špajzu, ale nikde jsem to neviděl. Tak jsem si vzal aspoň sušenky, co tam máma schovává, abych nebyl tlustý, ale přistihla mě. Tak jsem si musel něco rychle vymyslet, tak jsem řekl, že jsem hledal slivovici a ona hodila obličej, jako že špatný, tak jsem řekl, že to je do školy. Ona koukala a pak se mě zeptala, jestli to mám pro paní učitelku, že jí už dlouho chtěla něco poslat za to, jak mi dává taky doučování, a vyndala to ze sklepa,“ dokončil David svůj monolog, konečně se nadechl a natáhl se do školního batohu.

Pod lavicí se objevila bílá láhev s průhlednou tekutinou. Nebyla zvlášť zdobená, ale jednoduše krásně čistá.

„Jak myslíš, že to chutná? Jako švestky?“ uvažoval Aleš.

„Nevím. Ještě jsem to nezkusil. Trochu se bojím,“ zašeptal mladší z dvojice. „Ale ty bys to měl ochutnat, jsi přece odborník.“

Aleš převzal předmět doličný a se zvoněním ho ukryl do svojí aktovky. Hned po poslední hodině se oba dva vydali na záchod. Když zkontrolovali, že uvnitř není nikdo další, zavřeli se v jedné kabince a otevřeli láhev.

Znalec povidel postupoval tak, jako obvykle. Nejdřív přičichl (necítil skoro nic, tedy něco zvláštního ano, ale nedokázal by to popsat). Pak se podíval na konzistenci (tekuté, to už věděl). A nakonec: pořádná ochutnávka.

Skoro hned se rozkašlal. „Co je? Dobrý? Mně taky občas zaskočí pití, třeba mlíko…“

„N… ne, eh. To je hnusný,“ David si převzal od kamaráda nápoj a cucnul si, jen tak trochu, jako když se chystáte do rybníka, ale testujete teplotu vody.

„To štípe… ale není to zlý. Já si dám ještě,“ a pil jakoby měl skutečnou žízeň. I on se zakuckal a tak Aleš raději láhev zase zavřel a uložil. Neměl vůbec dobrý pocit.

Kluci vyšli z kabinky, umyli ruce od slivovice a oblékli bundu. David měl dobrou náladu, ale Aleš nemohl přestat myslet na tu divnou chuť v ústech. Přemýšlel, proč by někdo něco takového vyráběl a hlavně pil.

Po cestě domů si všiml, že se chodník klikatí víc než obvykle. A stejně tak Davidovi se klikatil jazyk i u úplně jednoduchých slov. „Mně je nějak divně, Aleši, nemůžeš jít se mnou? Točí se mi hlava,“ přiznal David u kostela, když se měly jejich cesty rozdělit.

Aleš tak nemohl kamaráda nechat. Bylo mu jasné, co se Davidovi děje, protože to sám trochu cítil. To byla slivovice. Posadili se u hřbitova a čekali, jestli to nepřejde. „Co teď s tím budeme dělat? Máma si myslí, že jsem to dal učitelce, ale tý to dát nemůžu, protože pozná, že jsme z toho pili,“ pofňukával David.

„Můžeme to prostě vylít na zem.“

„To je určitě nebezpečný.“

„Tak do záchodu, to je jednoduché. Spíš mě zajímá…,“ Aleš se trochu ztišil, „přemýšlím, co s těmi ostatními švestkami. Rodiče vymysleli, že nebudou dělat povidla. Místo toho chtějí udělat tohle. To jim přece nesmíme dovolit! Otráví celou Bystřici.“

„To jo. Já jsem určitě otrávený. Jenže co chceš dělat? Celý konec prázdnin jsme ty švestky sbírali. Mají to všechno hotový.“

„No. Švestky jsou pořád v boudě v bečkách. Ve dvou bysme je mohli někam odnést. Nebo vyhodit. Ale máme malé popelnice…“ Aleš se snažil, ale řešení bylo stále v nedohlednu. Bylo mu špatně, ale nesměl se vzdát. Budoucnost Bystřice na tom závisela. A pak se zarazil. Hřbitov okolo nich byl pěkný. Většina lidí se o své blízké starala i po smrti. Jenže jak šel čas, zůstávaly některé hroby opuštěné, kameny vylomené a desky odsunuté. Vypadalo to trošku jako dědova žumpa. Prostě obdélník, přes který nesměl běhat, aby se náhodou nepropadl, protože děda žumpu dělal vlastníma rukama a jeho vynálezy se občas rozpadaly. „Švestky nemůžeme spláchnout, ale mohli bysme je hodit do septiku. Když budeme dva. Musíme jenom odstranit vršek a všechny ty desky…“ a tak se zrodil plán. Povidla letos nebudou, ale to nevadí. Hlavní je, že rodiče nikomu neublíží a nepůjdou do vězení.

Chlapcům se udělalo do večera lépe. Hodně pomohlo, že se nakonec odhodlali vyrazit domů na oběd a neošidili se ani při večeři. David dorazil s baterkami asi v devět večer, aby u kamaráda přespal. Aleš ale svým rodičům řekl to samé. Stejně sami nevěděli, jak dlouho jim bude celá akce trvat. A pak se prostě vplíží tajně zpět. Ráno si už něco vymyslí.

Nejdřív šlo všechno po másle. Bečky se švestkami byly na svém místě, stačilo je pomalu a potichu, nebo alespoň co nejvíc potichu, položit a pak skutálet po zahradě až k žumpě. Když měli první tři připravené, odsunul Aleš dřevěné a kovové desky z nádrže. Otvor před nimi nebyl sice moc velký, ale rozhodně by stačilo, aby viděli dovnitř a museli si dávat pozor, aby tam nespadli.

Samozřejmě se vyvalil také hrozný puch.

Otevřeli první barel a švestky začaly mizet ven. Když zkontrolovali výsledek, uviděli pod sebou horu ovoce. Párkrát do ní strčili silnější větví, aby se pyramida rozpadla. Jinak vypadalo vše dobře. Tyhle švestky už rozhodně nikdo nepoužije. Na oslavu si plácli.

Náhle se rozsvítilo další světlo. „Kluci, co to tu sakra vyvádíte?“ ozval se známý hlas tatínka.

Zatímco Aleš zamrzl na místě, David se rozeběhl s bojovým křikem do nejbližšího záhonu, jenže cestou se ještě zamotal do vlastních nohou a tak se natáhl na trávníku.

Táta pomalu přešel k Alešovi, který byl stále přikovaný nad septikem. Dospělému hned došlo, že tam dole najde vysvětlení a baterkou zamířil dovnitř. Hladina byla plná sladkých švestek. Letošní úroda rodinného sadu se válela na jedné hromadě. Najednou na ně přitekl příval čisté vody a s nimi několik vajglů. Aleš Líbal starší zíral nevěřícně do díry, zatímco Aleš junior mylně zavětřil šanci na záchranu.

„Tati… věděl jsi, že Mirka kouří?“

Povídka vznikla jako #Slohovka na základě podnětu od @Itslikeameme. Jestli tě napadá vlastní zadání pro tohle cvičení, pošli mi ho v reakci na Twitteru.