Mezi námi

Zavřel dveře dřív, než jsem nahmatala spínač. Na chvíli zmizely obrysy stolů a beden, vlhký zatuchlý zápach zintenzivnil. Světlo nejprve zalapalo po tmě, zapraskalo, osvítilo jen kus sklepa, protože mu v práci bránilo množství věcí. Odložený nábytek, co měl kdysi smysl. Někdo ho možná dostal ke svatbě, nebo odvezl domů po pohřbu příbuzného, ale nakonec se ho zbavil stejně jako vzpomínek na mrtvého. Skříň měla vyřezávané dveře. Dotkla jsem se jejich linií a zlehka kroužila po záhybech. Bylo by snadné je zničit. Možná se opřít, nebo jen otevřít, a rozpadly by se. Do prstů se mi namotávala pavučina. Překonávala jsem znechucení a snažila se dál objíždět květinový vzor.

Vcházela dovnitř. Houpala boky. To místo ji vtáhlo do sebe a já se vpíjel do ní. Zatáhla za kliku a vplula do tmy a já za ní co nejrychleji. Nechtěl jsem, aby se dovnitř dostalo Slunce. Chtěl jsem s ní být sám. Rozsvítila a prohlížela si místnost. Krk se jí pomalu pohyboval, jak nakláněla hlavu do stran. Zírala na starou skříň, kterou jsem nikdy neviděl. Možná ani nebyla naše. Prohlížela si ji, jakoby to bylo umělecké dílo v galerii. Vlastně přesně tak. Dotkla se jí a kroužila po dřevu a mnou při tom pohledu projížděl zvláštní pocit, jako kdyby znovu sahala na mě, i když jsme si řekli, že tohle už skončilo. Rty se jí uvolnily. Pomalu jsem se natahoval k jejím bokům. Nejdřív jen obtahoval její obrysy ve vzduchu a pak se dotkl kyčle. Necukla. Nevšímala si mě.

Když jsem ucítila jeho ruku, ztuhla jsem. Dalo mi práci pokračovat v pohybu alespoň rukou. Vnitřek břicha se mi stáhl a ten tlak pokračoval oběma směry nahoru i dolu. Pomalu jsem přestávala dýchat, nebo alespoň jsem měla takový pocit. Přestalo být chladno. Necítila jsem nic, jen jeho a svoje konečky prstů, a zdálo se, že se oba pohybujeme stejným směrem, že obkreslujeme stejné vzory, nebo že jeden ovládá jako loutku toho druhého, nebo někdo nás oba najednou. Dech mi nestačil. Musela jsem se nadechnout, víc, nahlas.

Na její ruce se objevila husí kůže. Pohybovala se ještě pomaleji, jako kdyby chtěla zastavit čas. Já rozhodně chtěl. Zpomalil jsem. Sledoval jsem její prso. Jako ve zpomaleném dokumentu o rostoucích květinách se začala rýsovat bradavka. Na to druhé jsem neviděl. Její rty se víc rozevřely. Nadechla se postupně, asi třikrát, lapala po dechu a mně vystřelila ruka, aniž bych o tom přemýšlel, chytl jsem její spodní ret palcem, dlaň přitiskl k bradě, prsty zatlačil ke krku. Ne tak, aby ji to bolelo. Chtěl jsem vysát všechen vzduch, abych se dostal dovnitř a na nic a nikoho jiného nebyl prostor. Zírala mi do očí. Obavy. Druhou rukou jsem objal její záda, snad kdyby omdlela. Nechtěl jsem ji vyděsit, chtěl jsem jenom dovnitř.

Prudce mě chytil za obličej a pravá ruka se mi tak zkroutila do nepřirozené polohy. Zničehonic. Pořád jsem na prstech cítila pavučinu a jediný pohyb, který jsem mohla udělat, bylo zabořit je do jeho paže. Stiskla jsem jeho kůži nad loktem tak silně, jak impulzivně mě on vytrhl od květin. Jeho oči byly najednou hlubší. Vybavily se mi vzpomínky na všechny muže, se kterými jsem byla, a jejich oči, jak byly vždy prázdné a přitom přítomné v tu samou chvíli. Měly jasný cíl a tím jsem byla já. Tenhle pohled mě vybízí tancovat, podlamovat se a šeptat. Zase mi dech nestačil a jak jsem roztahovala plíce, uvolnila jsem jazyk a dotkla se ho. Otevřel mi ústa, jemně, ale co nejvíc to bylo možné, a nadechoval a vydechoval dovnitř mě. Cítila jsem jeho kůži. Mísila se s pachem vlhka a zatuchlého nábytku, hřebíků, matiček a ruční pily. Zalézala mi do pórů a komor.

Pravou ruku jsem celou přesunul k jejímu krku a pomalu se přiblížil ke rtům. Najednou jsem měl strach, že se vše odvíjí špatným směrem. Zadržel jsem dech a skočil dovnitř jako do zatopeného lomu, abych tu myšlenku zahnal. Na chvíli se celá uvolnila a nebyl z ní cítit ani tep. Sevřel jsem ji oběma rukama pevněji, chtěl jsem cítit, jak krev proudí pod její kůží, stejným směrem jako proudila moje. Za ní byla prázdná zeď, žádná bedna ani stůl. Nadzvedl jsem ji a posunul a s nejvyšší péčí přitiskl její tělo ke kamenům. Levou rukou jsem se jemně dotkl jejího zadku a pak ho sevřel, pravou zajel mezi nohy. Zírala mi do očí, ale přestával jsem na ní dál od světla vidět. Klekl jsem si na zem, kolena studila, nadzvedl jsem šaty a líbal vnitřní i vnější stranu stehen bez smyslu pro originalitu. Přál jsem si, aby mě jimi objala, posadila se na moje ramena a já se zabořil do centra toho všeho. Do ní. Ale neudělala to, jen jsem se tvářemi otíral o kůži s jemnými chloupky a poslouchal její vzdychání. Představoval jsem si, že je to naše tajná řeč a ve skutečnosti říká slova o secesním umění a prosí mě, ať ji namaluji jazykem. Začal jsem kroužit uvnitř, jako když se míchají barvy pro správný tón a když jsem ho konečně našel, sevřel jsem oběma rukama její lýtka a nemotorně ji otočil směrem ke zdi, abych se mohl vpíjet do plátna, do jejích zad, postavil se a rozepnul.

Ruce mi držel za zády a tlačil mě níž. Obličej se mi tiskl ke stěně a projelo mi hlavou, že pokud bych se o něco řízla, dali by mi tetanovku do toho stehna, které se zrovna podlamovalo. Poloha bolela a očima jsem bloudila po tmě, kam světlo přes všechny uvnitř věci nedosáhlo. Na tváři se mi drolil kus zdi. Kdybych vyplázla jazyk, mohla bych ji olíznout. Druhá strana tváře byla mokrá jeho potem. Uvnitř mě se mísila vůně sklepa s lidskými tekutinami, chyběl jen zápach moči. A v tu chvíli mi došlo, proč jsou sklepy tak temné. Nikdo v nich nemiluje. Jsou uzavřené, beze světla, odložené a není v nich místo pro lásku. Muži se uvnitř zmocňují a ženy tisknou k zemi a zdem, které pohlcují všechen život.

Sténala. Uvolňoval jsem sevření, jako bych vyslyšel prosby, které neřekla nahlas. Dával jsem jí stále víc svobody, ale ona zůstávala ve stejné poloze. Zavřel jsem oči a představoval si její obličej, když si prohlížela skříň. Chtěl jsem ho vidět ještě tisíckrát. Vzít ji do každé galerie. Vidět ji dívat se. Vzpříčil jsem se. Zakřičela, ale ihned její hlas zeslábl. V tu chvíli jsem se rozhodl ukázat jí celý svět, všechna moře, zvláštní ulice, staré domy, současné malby a vidět ji, jak se dívá, ještě desetkrát tisíckrát.

Text vznikl na podzim 2016.