Kontrolní implantát č. 4664 Robert Becker

Box se zaklapnutím zapípal. Robert sebral ručník z lavičky a zamířil ke sprchám. Natáhl ruku, zmáčkl zásobník a do dlaně mu vytekl modrý gel. Zajel si do vlasů, tváře a všech záhybů po těle. Pak otočil páčkou. Tvář zvedl za zdrojem vody. Vypadalo to, jako by mu tekly slzy, ale usmíval se.

Pečlivě omyl každý kousek gelu a nakonec se zabořil do osušky. Prošel dlouhou tmavou chodbou, až se ocitl v prosvětlené namodralé hale, ručník položil na zídku a bez váhání skočil do prázdna.

Nechtěl čekat ani sekundu. Přeplaval ke druhému okraji, odrazil se a plaval zas zpátky. Zastavil se až po čtyřicátém opakování. Cítil pulzaci v pažích. Natáhl se na hladinu na záda a chvíli si jen tak prohlížel strop. Tohle mu bude chybět. Přesně tento okamžik. To na kolonii nebude. Bude tam stav beztíže, ale ne voda. Jedině nějaká toxická ukrytá v ledu, kterou za vodu považují vědci, ale nic jako tady, doma. Zítra bude touhle dobou na lodi.

Bylo to těžké. Datum odletu znal šest měsíců a každý den přemýšlel o tom, jak stráví ten poslední na Zemi. Naplánoval si ho snad stokrát. Chtěl se se všemi rozloučit, uspořádat večírek, napsat několik dopisů. A když už to bylo za rohem, došlo mu, že nikoho vidět nechce. Nedokázal se přinutit. Možná to bylo strachem – nechtěl, aby jeho cestu někdo zpochybňoval. Dlouho to dokonce tajil. Tedy, byl si jistý, že ví, co chce. Nepotřeboval slyšet cizí názory. Nebo si možná nechtěl uvědomit, že není až takový samotář, jak si připadá? To by byla velká ironie osudu. Po každé společenské události má v lepším případě několik dní vybité baterky, v horším morální kocovinu, a teď by najednou objevil svou extravertní stránku lidumila a baviče. Den před tím, než navždy odjede z této planety. Jeho cesta je nevratná. Dokonce se tím změní i jeho status, z pozemšťana na mimo-zemšťana. Ve stejnou chvíli se zruší jeho životní pojistka, ztratí nárok na státní podporu a všechny peníze se převedou do Koloniální zdravotní pojišťovny. Ve vesmíru se s nehodami tak nějak počítá, nikdo vám smrt neproplatí, ale ne každý incident je smrtelný. Firma platí péči podle schopností zaměstnance a on jako řadový dělník-mechanik potřebuje další berličku. Nahradit jeho osobu je pro ně jednodušší než u mediků a vědců. Ale s lepší zdravotní péčí má šanci vydržet pět let. Za pět let vás přesunou do teraformačního programu. Začne od znova. Začne správně.

Otočil se na břicho a roztáhl paže. Plaval prsa, soustředil se pouze na umělé vlny a našel si svůj rytmus. Nádech nad vodou, pak sklonit trup. Rozehnat vodu. Udělat si prostor. Tady, v bazénu, i když v jiném bazénu, ho poprvé napadlo odjet. Kdysi slyšel, že vesmír je jako moře, protože v obou se dá pohybovat do všech stran. Robert v moři nikdy neplaval. Dnes u něj sice bydlel docela blízko, ale kdyby se tam pokusil vlézt, mohl by ohrozit svůj odlet. Ani když si předem změříte úroveň chemikálií, nemůžete si být jistí, že je přírodní voda stoprocentně bezpečná. A tak musel být opatrný.

Tady se také začal na cestu připravovat, fyzicky i mentálně. Několikrát testy nezvládl, ale pak se to povedlo. Voda mu pomohla za jeho snem. Je to meditace. Šum, jemné doteky tekutiny, její slaná chuť simulující příchuť oceánu, západy a východy Slunce, vždy po a před prací, aby využil každou chvíli a ponořil se dovnitř a do sebe. Přestal počítat otočky. Minuty ubíhaly s každým odrazem, jako kdyby byl kyvadlo zastaralého hodinového stroje. Pod hladinou byl šum hluboký a hutný, nad ní ho vnímal jako melodii, na kterou tančil. Snažil se zrychlit. Pak ucítil břišní svaly a zastavil se. Ve vodě se snadno ztratíte. Zapomenete na bolest i nutkavé myšlenky. Sami se stanete vodou a všechno plyne pryč. A všechno se vrátí, když se zastavíte. Bolest i kyslík. Postavil se a zhluboka nadechl. Jeho zápěstí zavibrovalo.

Byl to signál, že je čas jít. Jeho hodina se chýlí ke konci. Rozhlédl se po prázdném bazénu. Byl sám. „Budeš mi chybět,“ neodolal chvilce patosu. Robert tuhle větu nikdy neřekl žádné ženě, protože si nebyl jistý, jestli by to nebyla lež. Ale teď věděl, že po vodě se mu stýskat bude. Dlaní přejel po hladině. Vyhoupl se na žebřík. Šel pomalu, rychleji to ani nebylo možné, jak ho svaly bolely.

Nejistým krokem se vrátil zpátky do sprch a pozdravil cizího plavce, který se připravoval u skříněk. „Je tam hodně lidí?“ ptal se Roberta. Odpověděl mu, že byl sám. „Nikomu se po ránu nechce makat. Lidi jsou lenoši,“ usmál se muž. Robert na to neměl co říct. Nechtěl být neslušný, ale nenáviděl, když o plavání někdo mluvil, jako kdyby to bylo jen další cvičení. Postavil se pod hlavici. Chvíli tam jen tak byl a nechal si teplou vodu stékat po šíji a bedrech. Pozoroval, jak se po dlaždicích rozšiřuje louže a odtéká v mírném sklonu pryč pod podlahu. Nikdy dřív nepřemýšlel, co se děje s vodou, co zmizí do kanalizace. Opravoval stroje, ne trubky. Ale možná to není tak odlišné. Třeba je město vlastně takový velký stroj a potrubí jsou jeho obvody. A obvody Země jsou zase řeky.

Ve vesmíru ale žádné obvody nejsou. Je to obrovský prázdný prostor, kterým se kutálí planety a hvězdy. Nedávalo mu smysl, kde se tam vzaly a jak tam mohou jen tak létat bez toho, aby k něčemu sloužily. Vesmír nemá smysl, a přesto se tam už zítra vydá, aby našel smysl pro sebe. Pak si vzpomněl na matku, která často o smyslu života mluvila, a uvědomil si, že jí musí co nejdříve zavolat. Vypnul příval vody, obalil se do ručníku a vyklepal kapky z uší.

Vyfénoval si hlavu a oblékl kalhoty, natáhl triko a přehodil bundu. Z batohu vyndal boty, obul se a schoval mokré plavky do ručníku a přední kapsy. Přehodil si tašku přes rameno a vrazil do dveří. Prošel přepážkou a vrátil náramek. Chvíli čekal, než si ho recepční všimla a sebrala náramek z pultu. Na účet mu za něj převedla zpět zálohu. Popřál jí hezký den a vyšel z velké bílé budovy. Přepadl ho náhlý pocit, jakoby něco ztratil. Na ruce ještě cítil náramek, který tam už nebyl. Prohmatal kalhoty a zajel do kapes. Hledal svoje hodinky, ale vůbec netušil, kam je ráno dal. Chtěl zjistit, kolik má ještě času, ale nejspíš je nechal na bytě, na stolku. Na moment se vyděsil, že nemá svůj den pod kontrolou, ale vlastně nemohlo být víc než půl jedenácté dopoledne, když do bazénu chodí v devět. Opřel se do něj vítr, zvedl hlavu a vyrazil domů.

Před jeho dveřmi už ležel balíček s obědem. Zvedl ho a odemkl. Nejprve vyskládal obsah tašky a pak otevřel krabičku. Posadil se ke stolu a přehlédl pohledem čistý pokoj. Byl pronajatý, stejně jako jeho nábytek. Všechno zajistil jeho zaměstnavatel. Jakmile ho přijali, nemusel už skoro nic řešit, jen občas něco podepsat. Přestěhovali ho blíž k základně, aby měl k dispozici všechny výhody. Pravidelně chodil do komunitní pracovny, kde byla také knihovna a mohl se tam seznámit se všemi novinkami, se kterými bude na lodi pracovat. Často si pro sebe rezervoval modely strojů a automatů a zkoušel si krizové scénáře. Pod stresem fungoval velmi dobře. Vyšlo to i v testech. Ale učil se pomalu. Nešlo mu to do hlavy, potřeboval všechno dostat nejprve do svalů, zautomatizovat. Tak opakoval postupy pořád dokola. Jakmile získal sebevědomí, změnil jednu proměnnou a hledal řešení znovu. Až se nakonec možnosti programu vyčerpaly a on si byl jistý, že ve vesmíru bude připraven na cokoliv. Občas ho napadlo, že se může stát něco, co někdo nepředvídá, protože všechno je jednou poprvé… ale vždycky tu myšlenku rychle vyhnal.

Každý den taky docházel na kliniku, co byla součástí základny. Tam musel na dvacet minut odložit bradu do sterilní konstrukce optického přístroje, který mu měřil oči a měnil tlak v jeho hlavě. Kvůli tomu začal nosit brýle na čtení. Prý takhle jeho oči připravují na mikrogravitaci. Vadilo mu to, ale na lodi se mu zrak zase prý vrátí a brýle nebudou potřeba. Zpočátku ho z přístroje bolelo na spáncích, ale po pár týdnech si na tlak zvykl a přestal ho vnímat. Stala se z toho rutina. Taky mu někdy odebírali krev a dávali injekce. Před cestou musel každý dostat sérii vakcín. Doplňovali jim tak všechny protilátky, které by mohli potřebovat. Robert měl imunitu dobrou, takže injekcí dostal méně, ale předělali mu jídelníček. Lékaři vypočítali nejlepší množství kalorií a nutričních látek, aby měl ideální hladinu hormonů v těle. Jeho přátelé nerozuměli, jak se dokáže tak striktnímu režimu podřídit. Robert si to taky neuměl představit, ale brzy cítil, že to opravdu pomáhá a od začátku programu se mu zlepšila nálada. Jenom svoji doktorku pořád neměl rád. Byla chladná a bez osobnosti. Rozhodně se těšil, až se dostane nahoru a zbaví se jí. Na lodi bude mít lepšího lékaře.

Když mu oznámili, že byl vybrán pro další let, pozvali ho na seznámení s posádkou. Dostal uniformu. Každý na ní má své pracovní odznaky a na prsou je napsané jméno. Byl na sebe moc pyšný. Oblékl si ji na večírek a tam poslouchali proslov ředitele ColFedu a pak viděli kapitána. Byl mladý asi tak jako Robert, a měl pevný energický hlas se silným přízvukem. Stál na pódiu a vyprávěl o tom, že když byl ještě dítě, pozoroval hvězdy a říkal si, jak můžeme zkoumat vesmír, když si nevážíme Země. To je názor, který astronauti slyší často, že pouze utíkají od problémů co nejdál, než aby je řešili. Ale když dospěl, pokračoval kapitán, uvědomil si, že je to přesně naopak, že jen skutečný patriot se vydá objevovat svět okolo nás, a že lidé mají povinnost zkoumat jiné planety – právě proto, aby ochránili tu svou. Robert se přidal k aplausu, i když té řeči nerozuměl. Nechtěl za nic bojovat, nebyl voják. Na rozdíl od svých vrstevníků se také vyhnul vojně a nechtěl chránit ani vlastní zemi. Nebyl prostě ten typ, kterému by na tom záleželo. Muž na židli vedle něj mu to asi vyčetl z tváře a tak se k němu naklonil a pošeptal: „To jste věděl, že kapitáni dneska velí lodím ze Země? Prý je pro ně lepší mít odstup. Nahoře by mohli zjistit, že to tam vůbec není tak zajímavé, jak se snaží namluvit milenkám.“ Roberta to rozesmálo a pak si z uniformy přečetl, že se právě seznámil s lodním doktorem. A tak se mu hned otevřel, že jeho současná lékařka není příjemná, ale on vypadá jako dobrý chlap. „Taky chodím k Millerové. Je to moje bývalá studentka. Máte tu nejlepší péči, nebojte se.“ A Robert se tomu snažil věřit.

Dnes na kliniku už nemusí. Poslední testy udělali včera odpoledne. Ráno jen zkontroloval výsledky na své kartě, jestli jeho status pro odlet pořád platí. Teď už nedojde k žádnému odložení. Všechno bylo rozhodnuto. Ještě před pár dny osciloval náladou mezi nadšením a panikou. Třeba došlo k chybě a vůbec není tak dobře připravený, jak si myslí. Ale teď, když už nemohl couvnout, byl klidný. Teď už záleží jen na jedné věci: dělat svou práci dobře a poslouchat. Robert poslouchal rád, protože to znamenalo, že nemusí mluvit. Když mluvil, většinou se někomu něco nelíbilo. Ne, že by byl hádavý člověk, ale docházelo k nedorozumění. Možná, že na lodi budou podobní lidé jako on, co si na Zemi s nikým moc nerozumí. Nebo zrovna na něj špatně funguje gravitace. Přeci jen ve vodě a při nácviku beztíže má vždycky pocit tak nějak… jakoby bylo všechno jasnější.

Na Zemi bylo všechno komplikované. Vyrostl jako jedináček, chytrý kluk, co má na víc. Připomínala mu to máma, učitelé, rodiče kamarádů i několik přítelkyň. Nebavilo ho to. Nevěděl, co to je, to jejich víc. Měl rád stroje, rád se v nich probíral. Velkou radost mu dělalo, když pochopil, jak fungují, aniž by si to našel na internetu. A ještě větší, když je dokázal opravit a vylepšit tak, že si ostatní mysleli, že je to nějaké kouzlo, že zase začaly fungovat. To bylo fajn. Jenže stejně to nikomu nebylo dost dobré a pořád mu říkali, že má na víc, ale nikdy se neshodli na tom, co to víc je. Podle babičky měl být doktorem a opravovat lidi. Mámě stroje nevadily, ale chtěla, aby je alespoň vymýšlel, a holky, ty chtěly chodit s někým slavným. Kolikrát Robert slyšel, že má krásný hluboký hlas a velká ramena, že je takový ochránce jako z filmu. A když začal plavat, ještě se mu záda rozšířila, ale na filmy neměl pomyšlení. Nebavily ho a nechtěl si na nic a nikoho hrát. Chtěl být sám sebou. A na zemi to asi nešlo, tak se musel dostat výš, nahoru a daleko.

Dojedl vajíčka s cibulkou a celozrnným chlebem, utřel si ústa a zapil jídlo čistou vodou, rozložil před sebou telefon a zapnul videorežim. „Zavolej mámu.“ Černá krabička začala pípat. Pak se ozval ženský hlas a najednou se před ním objevila tvář.

Hned jak ho pozdravila, začala vyprávět, co se všechno děje v práci a v domě, jakým problémům musí čelit, protože on je někde daleko, a co všechno slyšela o životě na základně, jak hrozný život asi vede, že se o něj bojí a měl by jí volat častěji. Slyšel to už stokrát, možná tisíckrát. Nechal ji vypovídat, dokud se konečně nenadechla, a pak jí připomněl: „Mami, zítra odlétám. Chci se rozloučit. Další zprávu budu moct poslat až za několik dní…“

„Zítra? Ne, mělo to být později, jsem si jistá, žes řikal, že se před tím ukážeš doma.“ (Ukázal, před týdnem, ale raději nic neřekl.)

„Ne, letím zítra ráno, než vyjde Slunce. Ještě si musim zabalit a pak se vyspat…“ Matce bylo okolo padesátky, ale teď vypadala mnohem starší než všechny ženy v jejím věku, co znal. Od chvíle, kdy jí to oznámil, o sebe přestala tolik dbát. Byl její jediné dítě a nechtěl ji trápit. Na druhou stranu to asi jinak nedokázal. Vždycky mu připomínala, že s ním má samé trápení.

„Nechápu, jak můžeš jen tak odejít!“

„Je to prostě práce, mami.“

„Ne, to neni. Je to útěk. Já prostě nechápu, jak můžeš odejít z domova a dělat, jakože to nic neznamená. Co vůbec měří, ty vaše psychický testy? Jaks vůbec dokázal projít, když to v hlavě nemáš v pořádku? Žádný zdravý člověk by prostě nemoh zahodit svůj život a nenechal by svoji matku zemřít osamocenou, zatímco on si bude někde lítat!“

Rozbrečela se a do obrazu vyskočil jejich pes, Falko. Objala ho a trochu se uklidnila. „Za pár let přeci můžeš přijet za mnou. Budu už mít vlastní ubikaci a ColFed nabízí koloniální občanství pro rodinu. Pro druhou generaci budou potřebovat učitelky pro děti.“

„Moc dobře víš, že já bych nic takového nikdy neudělala. Můj domov je tady. Nechci umřít někde ve vesmíru. Ty tam nahoře umřeš, to já vim. Víš, jak je to nebezpečný? Lodě pořád padají. Můžeš uhořet. Řikají, že dvacet čtyři procent lodí vybouchne dřív, než se dostane na orbatu.“

„Kdo to řiká?“

„Všichni!“

„Ne, mami, to je lež. Tvrdí to vláda, aby se lidi vyděsili, ale počítají v tom všechny lety za celou dobu objevování vesmíru. Když se začínalo, vybuchovaly lodě pořád kvůli maličkostem, ale teď už je úspěšnost vysoká a poruchy bude opravovat celá posádka za chodu. Trénoval jsem na to taky a každý den. Nic se mi nestane. Snaží se lidi vyděsit, aby nahoru nikdo nelítal, protože se bojí ColFedu. Takže lžou, už jsem ti to vysvětloval několikrát.“

„Možná mají pravdu a měl by ses taky bát. Co o nich víš? ColFedu nemůžeš věřit. Co ti slibují? Nepostarají se o tebe, až budeš lítat někde venku tam okolo. Ve vesmíru je tma a zima, víš to? Tady je nám hezky. Proč chceš odjet?“

„Mami…“

„A Markus řiká, že ty některý hvězdy nejsou hvězdy, ale hořicí lodě. Někdy je totiž vidíš přes den, ale hvězdy vidíš jenom v noci, takže to…“

„Mami, to je normální. Přes den jsou vidět třeba satelity a Venuše a to je planeta…“

„No. Ty jsi vždycky nejchytřejší. Stejný jako tvůj táta. Vždycky víš všechno nejlíp a děláš si, co chceš. Odejdeš si, kdy chceš a kam chceš a ani se nerozloučíš.“

„Ale já se s tebou teď loučim a pak ti budu volat, slibuju. Slíbil jsem ti, že budu volat ze základny, a to jsem taky dodržel. Budu ti volat z vesmíru i z kolonie a pak z farmy. Vždycky ti budu volat.“

„Nebudeš. Jsi stejný jako tvůj otec. A copak si myslíš, že nevím, jak to funguje? Moc dobře vím, že to nebudou skutečný volání, jenom předtočený zprávy. Už si nikdy nepopovídáme, protože budu muset čekat několik hodin, než mi dojde tvoje odpověď. Prostě si vymýšlíš, aby ti to nebylo líto. Já to nechápu, všichni děláte testy, jestli jste zdraví, ale přitom se chcete všichni dobrovolně zabít. Litáte nahoru a tam umřete a moc dobře to víte. Dvacet procent, řikají. Ale to je jedno. Ty už tu prostě nebudeš, nikoho z nás neuvidíš, ani svýho psa, úplně jako kdybys spáchal sebevraždu. To přeci neni normální, jak tě tam může někdo pustit? To jsou pěkně špatný testy, já bych tě nikdy nepustila.“

Robert se cítil jako boxovací pytel. Nemělo cenu jí něco vymlouvat. Neuměl se hádat. „Já vim, mami,“ odpověděl a víc nedokázal. Jen se na ni díval, jak se klepe a pláče, smrká a hladí psa.

Mlčela. „Tak já si půjdu zabalit. Budu ti posílat seshora fotky a hned jak budu mít čas, natočím ti zprávu. Pošlu ti, jak vypadá Země. Prý je to nejkrásnější pohled na světě…“

„Já vim, jak Země vypadá. Na rozdíl od tebe po ní chodím vlastníma nohama každý den, Roberte.“ Zamračila se. „Šťastnou cestu,“ řekla ještě, než obraz zmizel.

Alespoň to. Robert nečekal, že ho podpoří, nebo dokonce pochopí, ale aspoň mu to zvedla a rozloučila se. Nemohl po ní chtít víc. A taky mu ani nepřipomněla, že chce vnoučata, a když si to Robert teď uvědomil, musel se usmát. Třeba je nakonec mít bude, jenom v menší gravitaci. ColFed povoluje vztahy, jakmile si odsloužíte prvních pět let. Do té doby by si rodinu neuměl představit ani tady dole, ale za pět let, kdo ví.

Protáhl si záda, zkontroloval hodinky, které ležely na stole, a rozhodl se pro krátké cvičení. Ideální na vyčištění hlavy před tím, než si znovu projde svoje věci a rozhodne, co tady nechá, co pošle matce a co pošle k rozložení – na součástky a částice.

Nazul si běžecké boty a pár minut běhal na místě. Kolena zvedl k pasu, pak péroval po špičkách. Když se zastavil, pomalu se předklonil k zemi, roztáhl ramena, odskočil do prkna a opakoval několik kliků. Pak si lehl na břicho a zvedal trup i stehna a nohy do vzduchu, až se nakonec vytáhl za svými bedry dozadu a dosedl na paty. Dýchal zhluboka v klidném rytmu, jak ho naučili fyzioterapeuti na klinice. Správné dýchání bude na lodi důležité, připomínali dokolečka, protože budou chvíle, kdy bude dýchat pomocí přístroje, nebo kdy bude množství kyslíku omezeno a nebude vhodné s ním plýtvat na záchvaty paniky. Na druhou stranu bude mít nahoře čistší vzduch než na planetě, sice nebude vonět po dešti nebo kvetoucích stromech, ale stejně tak nebude zapáchat jako moře. Napadlo ho, jak asi voní vesmír. Venku není vzduch, kterého by se mohl nadechnout, ale třeba něco ucítí, když se vrátí z vnějších oprav lodi. Pokud ho tam pustí. Robert doufal, že ano. Mnohokrát v knihovně dumal nad manuálem lodi, ve které ho vyšlou na oběžnou dráhu, i té druhé, se kterou nejspíš poletí na kolonii. Podle všeho, co o mechanice a elektronice věděl, byly jednoduše překrásné. Každá věc tam měla svůj účel. Všechno bylo jasné a každá část byla perfektně navrhnuta tak, aby nezabírala víc místa a váhy, než je potřeba, a aby se dala rychle vyjmout a nahradit a přitom neohrozila zbytek lodního systému. Museli ji vytvořit neuvěřitelní lidé. Lodě byly takové velké stavebnice, spíš než dopravní prostředky, ve kterých dnes záleželo jen na tom, jak vypadají, protože nikdo nečekal, že byste je chtěli poznat zevnitř, nebo dokonce opravovat a vyrábět si nové součástky. Pozemská technologie ve světle té extraterestriální byla nudná, alespoň podle Roberta.

Zvedl se pomalu přes kulatá záda zase do stoje a tleskl dlaněmi, jen tak pro pocit dobře odvedené práce, i když udělal jen základní dechové cvičení a ani se pořádně nekoncentroval.

Sebral boty a uložil je do prvního koše. Ten pošle matce.

Boty jsou jeho, ale ještě je někdo využije. Na loď si žádné vlastní oblečení vzít nemůže. Způsobit problémy totiž může třeba jen jediná bakterie v podrážce. Dokonce i uniformu, kterou dostal před seznamovacím večerem, musel druhý den odevzdat, aby ji znova vyčistili a připravili. Brzo ji najde ve své skříňce. Před startem si musí na základně obléct skafandr, který mu sice pořád není úplně pohodlný, ale ochrání ho, kdyby se po cestě stala nějaká nehoda. Převléci se astronauti smí až na orbitě – až se zkontroluje, že po cestě všechny systémy nadále stoprocentně běží a plášť lodi nebyl nijak poškozen.

A bylo to pořád divné… přemýšlet o sobě jako o astronautovi, i když byl pouze mechanik, a pro vládu bude brzy jen cizinec, emigrant, někdo, kdo se zřekl občanství a proto se už nesmí vrátit. Nechápal, proč to byl takový problém, ale zástupci ColFedu se se státy nikdy nedokázali dohodnout. Obě strany tvrdí, že to je otázka principu, ale Robert měl dojem, že se spíš přetahují o to, kdo bude silnější. Zatímco ColFed má peníze, země mají lidi. ColFed potřebuje zaměstnance a vlády potřebují peníze na svůj chod. Možná, že by státy byly ochotné vyměnit lidi za peníze, jenže ColFed si chce peníze nechat, a tak dává peníze lidem rovnou – když totiž někdo ve vesmíru zemře, jeho peníze ColFedu zůstanou (to si můžete přečíst ve smlouvě, kterou s nimi podepisujete), když se teraformace opravdu podaří a my budeme žít na Marsu, peníze zůstanou stále v rámci federace a budou se tam točit dokola, jako voda na zemi, jen ji nikdo nesmí znečistit, a to ColFed nedovolí, protože investoři mají společný cíl. Je to vlastně souboj obra se stovkou malých trpaslíků, kteří se ale nedokážou na ničem shodnout a namísto toho hází kameny po sobě navzájem. Tohle by Roberta samotného nenapadlo. Pověděl mu to lodní doktor, který byl vážně chytrý chlap. Snad budou mít dost času se poznat lépe. Když se ho Robert zeptal, jestli se ColFed nebojí, že se trpaslíci nakonec dohodnou, doktor se jen zasmál. „Nedokázali to během čtyř generací. Lidé se mění, ale byrokracie ne.“

Navíc se říkalo, že upravit dopravní loď na bojovou není zas tak složité. Stačí vytisknout trochu jiné čipy a zaplnit volné torpédové kapsle… Ale Robert nebyl voják. A navíc ve smlouvě, kterou si po večírku raději znovu přečetl, nic o válčení nebylo. Jenom obrana lodě při napadení. Šance, že se něco takového stane, byla minimální, ale bylo to pochopitelné. Kdyby na to došlo, Robert by se vůbec nezamýšlel. Něco tak krásného, jako byly tyhle velké dokonalé stroje, ochraňovat chtěl.

Z police sundal papírové knihy, ty první, co kdy o lodích přečetl a také je položil do koše pro mámu. Možná, že je rozdá ve škole a najde je tam někdo, komu změní život a dají mu směr. Pro něj jsou jenom vzpomínkou na dospívání a brzo bude mít k dispozici nepřebernou virtuální knihovnu, kde je snad všechno, co kdy lidstvo napsalo.

Do druhého koše s názvem „Zničit“ hodil své oblečení, které nosil do roztrhání, stále mokré plavky, které teprve teď vytáhl z tašky, a všechny dárky a trofeje od bývalých přítelkyň. Tohle chtěl udělat už dávno. I když jeho vztahy končily nezdarem (a taky nahlas a občas do něj bušily pěstmi), pořád je považoval za hezké vzpomínky. Každá z nich měla něco do sebe. Někdy se cítil vděčný za to, jak špatný vkus má, protože díky tomu zjistil, že jeho místo se nachází statisíce kilometrů daleko. A teď byl čas to nechat jít. Nový život znamená nové zážitky a vzpomínky.

Máma má pravdu, že tohle je jako sebevražda. Ne pro něj, ale pro ostatní mrtvý skoro bude. Možná někdy ani nepůjde Zem kontaktovat, protože se do toho nabourá politika, o takových případech už slyšel. Bude muset být trpělivý. Ale to nebude problém, na tuhle cestu taky čekal několik let. Pod rukama se mu objevily fotky jedné z dívek. Byl docela rád, že je zrovna teď sám a nemusí nikomu dalšímu nic vysvětlovat. Ubližovat. Vzpomněl si na plačící obličej poslední ženské, kterou zklamal – teprve před chvílí – a zamračil se. Ve skutečnosti část peněz, co vydělá, bude mámě posílat na přilepšenou. To ona ještě neví, protože jí to neřekl. Nechtěl, aby se s ním hádala. Život v Jo'burgu je otravný a drahý a ona si zaslouží víc. Je to dobrá máma.

Bez dalších úvah hodil zbytečnosti do koše. Na to přidal zbytky jídla, které po sobě v bytě našel. Nahoře bude muset být pečlivější, úklid je součástí hodnocení, ale celkově vzato měl hotovo. Ve skříni zbývalo už jen pyžamo a oblečení pro ranní, nebo spíš noční cestu na základnu. A se zbytkem věcí si může ColFed dělat, co uzná za vhodné.

Krabice zarovnal souběžně se zdí. Svlékl se a hodil svoje sportovní věci do kontejneru „Zničit“. Nalil si půl litru vody, napil se a láhev položil vedle matrace. Lehl si a zadal pokyn, aby se okna kompletně zatáhla. Venku ještě svítilo Slunce, ale on potřeboval omámit svůj mozek, aby si začal myslet, že už je půlnoc. Strop se prosvítil umělým temným světlem, které má za úkol signalizovat dobu spánku. Robert se začal soustředit na svůj dech a myslel na vodu, na bazén, šum umělých vln a rytmus svého těla, přesně jakoby tam zrovna byl, stejně jako dnes dopoledne, naposled. Zbývalo mu posledních necelých jedenáct hodin na Zemi. Osm z nich potřebuje prospat.

Robert otevřel oči. Bylo mu smutno. Zdál se mu sen o tom, že létá, ale ne na lodi, ale jen pár metrů nad zemí, nad budovami Jo'burgu, nad parkem vedle školy. Vznášel se a přitom dělal pohyby, jako kdyby plaval. Vyhýbal se mrakodrapům a dýchal vzduch, který byl čistý, a tehdy poznal, že není ve svém rodném městě a že to musí být sen. Pak se probudil a najednou si uvědomil, že postel pípá a byt už odpočítal ideální dobu spánku.

Vstal, odhodil pyžamo, oblékl se a otevřel vstupní dveře. Z podlahy sebral svou poslední pozemskou snídani. Byla suchá a lehce stravitelná, aby ho při stoupání na orbitu netrápila střeva. Rovnou začal chroupat.

Necítil se ve své kůži. Možná to bylo tím snem, nebo prostě tím, že za pár hodin se všechno změní. Říkal si, že takových momentů už zažil desítky – když šel poprvé do školy, když je opustil táta, když měl první sex, když poprvé ochutnal kafe, když se nechal zapsat ColFedem, aby nemusel na vojnu, když se poprvé opil tak, že se popral v baru a musel splatit firmě kauci tím, že několik měsíců pracoval na noční a seznámil se tam s Elenou, když mu Elena dala kopačky, když zjistil, že je zapsaný na tenhle let… Kolikrát ani netušil, že mu zrovna tahle chvíle mění život a uvědomil si to, až když se na to podíval zpětně. Ale nic se nemohlo srovnávat s dneškem.

Bylo to jako přijít o kus sebe sama. Nechápal proč. Na Zemi prakticky nic neměl, žádný život, který by mu měl chybět. A stejně byl nervózní a pořád přemýšlel, jestli na něco nezapomněl. Procházel si v hlavě pomyslný seznam věcí, co chtěl a musel udělat, ale všechny byly odškrtnuté. Neměl se čeho chytit.

Vyhodil poslední krabičku od jídla, odešel do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou. Sedl si na mísu. Začal pobrukovat melodii, aby ze sebe setřásl ten divný pocit, směsici strachu a osamocení v noci uprostřed tichého městečka stvořeného jen pro potřeby základny. Utřel se, umyl si ruce a ještě se vrátil a z krabice vylovil jednu knihu. Vytáhl z ní svou záložku, totiž vlastní fotografii ve skafandru, kterou používal jako záložku. Ještě v krabici nahmatal fixu a na fotku napsal prostě: „Díky“ a hodil obrázek i knihu zpět do koše, který měl ColFed matce odeslat, až odešle jeho na oběžnou dráhu.

Obul si tenisky a natáhl bundu. Zamkl za sebou kódem, sešel klidným krokem schody a otevřel dveře. Rozhlédl se po široké ulici a vykročil. Byl klid. Ostatní spali. Z jeho ubytovny nikdo jiný na seznamu lodi nebyl, čekali na další pořadníky a nejspíš se setkají znova až nahoře. Pokud se Robert dožije jejich příletu. Vůbec neví, co ho tam čeká. Všechno jsou to jen pravděpodobnosti. Jeho pocity nejsou moc důležité. Vlastně ho na to psycholog upozorňoval, co všechno může zažít před odletem a pak nahoře. Součástí úspěchu je vědět, do čeho jdeme, aby nás nic nepřekvapilo, vysvětloval mu. Kdyby o tom všem ale nevěděl, ani by ho to nenapadalo. Nebo možná ano a myslel by si, že je to něco zvláštního, a teď aspoň věděl, že to je normální. Nedokázal si vybrat, která varianta je lepší. Začal si znova pobrukovat, až po chvilce koutkem oka zachytil pohyb dalšího lidského těla, jak se trousí směrem k centru základny. Zamával. Postava mu zamávala nazpět a vydala se jeho směrem. Sundala si sluchátka, podala Robertovi ruku a tak se poznal s bioložkou, která bude ode dneška jeho kolegyně. Zbytek cesty šli spolu, probírali počasí a porovnávali své znalosti o prvních hodinách letu, postupně se k nim přidávali další budoucí astronauti a nervozita z Roberta pomalu opadala.

Seděl ve skafandru na označeném místě a poslouchal příkazy z interkomu. Přišel si jak robot, protože každý pohyb, který udělal, dělali současně i všichni ostatní v kabině, jak dostávali stejné rozkazy. Kontrolovali hodnoty lodi, skafandru a vlastního těla. Nakonec se pevně připásali k sedadlu a na displeji na ruce odklikli, že jsou připraveni. Z interkomu promluvil kapitán lodi, bezpečně usazený v kontrolní místnosti pozemské základny. Poděkoval jim za jejich odhodlanost a věštil úžasné zítřky pro ně, pro lidstvo a pro ColFed.

Robert se soustředil na svůj dech. Snažil se být klidný a připomínal si všechna dechová cvičení, která se naučil. Problémem byl ale pás, který ho omezoval ještě víc než skafandr a nemohl tak pořádně nafouknout břicho. Ozvalo se hučení. Zamrkal okolo sebe. Byl v jedné místnosti plné asi dvaceti lidí a nikoho z nich vlastně skutečně neznal. A tam nahoře nebude znát ještě víc lidí. Tam nahoře, kde budou jen tak poletovat v prostoru a každá chyba může být smrtící. Nebo nemusí. Ale může. Vždycky je tu nějaká pravděpodobnost. Vždycky je tu pravděpodobnost, že shoří, ještě než se dostanou na orbitu. Jeho život se smrskl na hromadu pravděpodobností. Ale tohle byl moment, ke kterému roky směřoval. Jediný cíl, na který se soustředil. Co bude dál? Co když to tam bude stejné jako tady, pořád práce, hloupí lidé a žádný smysl, jen už nikdy neuvidí mraky, a vodu, a mámu? Interkom postupně hlásil stav všech systémů. Pod Robertovým tělem se začalo něco klepat, pohon se pravděpodobně už připravoval ke startu. Odpočítávání začalo. Roberta přepadl strach. Skutečný strach, o kterém sice věděl, že ho pravděpodobně přepadne, ale jakmile byl v jeho těle, nedokázal se mu schovat. Jeho čas se jakoby zastavil. Přemýšlel, proč si víc nevážil všech těch dobrých věcí tady na Zemi. Proč si víc neužíval každé drobnosti, co mu přišla normální. Znovu si vybavil bazén. K jeho strachu se přidal ještě stesk. Nic se nemůže vyrovnat pocitu, když jen tak ležíte na hladině a houpete se v rytmu umělých vln. Nebo když se nadechnete a ponoříte a chvíli jste jen sami se svými myšlenkami. Pokusil si vybavit včerejší ráno. Melodii vody narážející na hrany bazénu a hučení pod vodou. Nadechl se a ponořil do svého sedadla.

Představoval si, že skáče pod hladinu. Loď se odlepila od Země a zamířila do hluboké tmy.

Povídka vznikla na začátku ledna 2020. V době, kdy byly cesty do vesmíru ještě blízkou budoucností a planeta nebyla v karanténě.